Srpen 2012

Tečka, otazník, konec

29. srpna 2012 v 15:10 | Yvonne S. |  Diary
Můj blog teprve začíná, ale něco jiného zrovna končí... V neděli v noci jsem psala článek o naší poslední hádce. Zbytek noci a rána jsem trávila díváním se na seriál a přemýšlením a asi tak v pondělí v devět ráno jsem se definitivně rozhodla. Už s tím člověkem nemůžu dál žít. Prostě konec.

Chtěla jsem to udělat mile, rozumně, dospěle. Bohužel jako nevyspalá nejsem nejinteligentnější a nejtrpělivější člověk na světě a tak jsem se se svou drahou láskou rozešla docela hnusně. Jsem prostě mrcha.

Byli to krásné čtyři roky života, mnoho pro mě udělal, za mnoho jsem jí vděčná, ale už jsem neviděla budoucnost, to světlo na konci tunelu.... prostě by jsme se obě jen trápili a trápili a bude to pro všechny lepší.

Tak tedy vzhůru do nového života.

Let´s go!

Hádky a zase hádky

27. srpna 2012 v 1:42 | Yvonne S. |  Diary
Když se pohádáme, jsem zase ta nejhorší. Opravdu, moje milá přítelkyně má vytříbený vkus v manipulování. Proto poslední dobou nemám ani chuť to dokončovat, protože VŽDYCKY dojde, tedy spíš bych asi měla napsat sojedeME k názoru, že vše je moje vina. A opravdu velice mě to nebaví, takže se po nějaké době spíše rozhoduji nemluvit, což ovšem taky není bez následků. Ale teď k dnešnímu problému.

Nechtěla jsem jít na procházku, ano vím, že by hafík denně potřeboval nějakou větší procházku než venčení, ano vím, že i má drahá se chce projít, ale prostě jsem měla chuť jen tak zbytek víkendu proválet na gauči, pít čaj a sledovat jeden díl Sexu ve městě podruhém. Bohužel se to neobešlo bez protestů. Že zase budeme celý týden v práci (mimochodem, oba pracujeme na stejném místě, vlastně u vedlejších stolů. Takže, kde je problém?!) a nikam nepůjdem a neužijem si samik sebe navzájem.

Ale já prostě toužila po SAMOTĚ. Sakra, proč na tom slučáku na chatě nemohla zůstat celý víkend? V pátek bych prodrbala u vína s kamarádkami, v sobotu vyspávala kocovinu i zažívací potíže a neděli bych si užila podel svého. Prostě toužím být sama, chybí mi to, poslední čtyři roky nejsme skoro nikdy od sebe, od začáttku roku co spolu i pracujeme, prakticky nikdy nejsem sam. To že je ve vedlejší místnosti nepočítám. Tak sakra proč?!
A teď k jejímu způsobu manipulování, jak ze mě udělat ještě horšího člověka. Mého miláčka pejska nemá ráda a to upřímně. Podle ní je to smradlavá, otravná, páchnoucí bestie, která nemá na práci nic lepšího, než všechno ničit. Ne, jako její milované kočičky, milé elegatní a lísavé. Pche.

No a od naší hádky.... Luke zakňučí, asi jsem mu lehce skřípla ťapku, když jsme si hráli... prostě nic vážného a ona hned přiběhla a co mu je chudáčkovi, brala ho do náruče a šišlala na něj co jsem mu to pejskovi malinkatýmu provedla. Druhé Pche.

Další příklad: šla do kuchyně, pes neměl zrovna vodu, což já jsem z vedlejší místnosti neviděla a ani jsem to nepředpokládala, když jsem mu ji před dvouma hodinama nalívala, ale zdřejmě ji jako vždy rozlil všude okolo jen ne do své pusy. A ona okamžitě: "Ježiš, panička je tak zlá viď, ona ti ani vodu nedá, chudáčku můj. No tady máš čerstvou vodičku, alespoň někdo se o tebe stará." Třetí Pche.

A tímto vyčerpaně, vypsaně a naštvaně končím. Řekněte, není tohle manipulování?

Přes to všechno jsi mou matkou

22. srpna 2012 v 18:42 | Yvonne S. |  Diary
Tohle téma ve mně vyvola mnohho rozpoluplných, hlavně negativních emocí a rozhodla jsem se něco napsat. Dopis osobě, která mě přivedla na svět a která si tohle nikdy nepřečte.
***
Tolik jsem ti toho neřekla a ani neřeknu. Nejen to špatné, ale i to dobré. Kdysi dávno, před lety jsi byla jiná. Byla jsi moje. Skládali jsme puzzle, navlíkali korálky, dívali jsme se spolu na telenovely, slavili společné vánoce, ale to už je dávno. Jsou to jen střípky toho co si pamatuji z dětství… mnohem víc si pamatuji, jak jsem s tebou nebyla schopna mluvit o svých starostech, jak jsi neviděla mé problémy, jak jsem tě z celého srdce nenáviděla. Snažila jsem se, aby sis mě za každou cenu všimla, abys mě alespoň jednou vyslechla. Copak jsi neviděla ty šrámy nejen na mé duši, ale i těle? To byl jen další pokus si tě získat, být zajímavou, být tou, které si všímáš, ale ty jsi byla jako slepá.
A pak… když se ti to hodilo, když jsi měla už novou rodinu, novou dceru, jsi mě odhodila… jak starou halenku, která se už nehodí. Co sis myslela?! Že nedospělé, sotva šestnáctileté dítě, se dokáže ve světě obejít bez pomoci? Bez opory? Že zvládnu pracovat, smát se žít? Ano,. Zvládla jsem to…. zvládla jsem to tak že ve svých dvaceti jsem starý, životem zklamaný člověk, který každým dnem přemýšlí, proč ještě chodit po tomhle světě. Který rozdává úsměvy navenek, ale uvnitř chřadne a nemůže, nechce pokračovat.
Myslela sis, že po tom zůstanu dál milá a přátelská? Že budu navštěvovat dál tvou novou, skvělou rodinu, dál tě poslouchat a přitom mlčet? Myslela správně. Poslušně jsem jezdila a s úsměvem poslouchala tvé novinky. Doufala jsem…. že to bude zase dobré, že přece jen jednou…. jednou budeš má maminka, jako když jsem byla malá, že si sedneš, vyslechneš mé trápení, pomůžeš, poradíš, pohladíš mě ve vlasech. Marně. Proč se nemůžeš změnit?! Proč? Přece každý člověk potřebuje svoji mámu. I já. Poslední čtyři roky jsem od tebe nedostala jediný dárek, jediné přání ani k narozeninám, k svátku či snad k vánocům. Ale pořád jsem doufala, přijížděla a doufal, že se něco změní. A bude to tak dál, protože přese všechno ty jsi má matka a já budu doufat dál.

I. Kapitola

19. srpna 2012 v 9:36 | Yvonne S. |  Zrozeni z krve
Tak prosím, první kapitola mé povídky. Doufám, že vás dostatečně navnadím na pokračování:).

Seznamte se... Luke Skywalker

18. srpna 2012 v 20:00 | Yvonne S. |  Diary
Mám štěňátko:), už týden a je občas až neuvěřitelně poslušné a jindy zase schopné udělat z našeho bytu kulničku na dříví. Miluje děti, kočárky, klapací boty a strašilvě se bojí traktorů. Nevadí mu koupání ani stříhání drábků a očkovací injekci u pana doktora doslova ignoroval. Co neignoruje je, když se dva k sobě tulí, to reaguje velmi intenzivním olizováním. Nechne se ode mně pokuď mě nemá na dohled, a když chce jíst musím čekat s ním u misky. Slyší už na zavolání a velmi rychle jsem ho naučila slovíčko fuj. Momentálně úspěšně učíme povel sedni. Pokouší se doma nedělat loužičky, ale vzbudit mě ve čtyři ráno je pro hafíka občas přece jen problém. Momentálně mi leží na nohou a okusuje papuče, z kterých za chvilku asi nic nebude. Miluji tu jeho schopnost být jako neřízená střela a z ničeho nic padnout na zem a umřít:). Jo taky už umí štěkat... hlavně na Dogu. Je to míšenec bígla a špice, ale z toho špice opravdu moc nemá. Když je hodný volám na něj Luke, když zlobí kárám ho slovy mladý Skywalkře... občas mi dělá problém to vyslovit. No a když už jsem vám všechno o svém miláčkovy vypsala, tak tady máte ještě fotečku:

Ona

14. srpna 2012 v 15:31 | Yvonne S. |  Něco na způsob poezie
Tahle věc, patří jedné slečně, kterou jsem kdesi potkala a stejně rychle jako mi vnikla doživota, z něj i zmizela... jedno jí ale musím uznat, uměla fantasticky líbat.

Byla krásná,
byla vzdálená.
Jako průzračná bytost,
vstoupila do místnosti.
Mé oči, ulpěly na ní,
ta postava, ten důvtip!
Byla inteligentní,
byla obdivuhodná.
Pohledy všech jen pro ni plály,
a ona, ona vybrala si mě.
Tu všední nezajímavou myš,
tu šedou myšku obyčejnou.
Byla úžasná,
byla fascinující.
Když poprvé uslyšela jsem její hlas,
tu skvělou výřečnost.
Když poprvé ucítila jsem,
její hedvábné rty na svých.
Byla stínem,
byla vílou.
Pocítila jsem motýlí křídla,
dotýkajících se mě.
Pocítila jsem tu jemnost i dravost,
zavřenou v jednom těle.
Byla vášnivá,
byla hebká.
A pak zmizela,
já zanechána okouzlena
Zanechána zmatena,
ona rozplynula se v ránu.

Úvod? No budiž...

9. srpna 2012 v 15:38 | Yvonne S. |  Zrozeni z krve
Miluji ikonky k povídkám, víte to? Ne? tak teď už jo... A o co tedy jde...

Povídku se přesouvám ze starého blogu, některých věcí je prostě těžké se vzdát že? A tahle povídka je má milováná.

Tak trošku romantika s kapkou fantasy. Narazíte na čaroděje, upíry, možná i vlkodlaky.

Budete prožívat láísku mladé Madelain, s poněkud starším Samuelem a (alespoň doufám) pomalu se před vámi budou rozplétat intriky staletí stalé, vztahy mladé i ty zapomenuté. Prostě bude tam drama, násilý, sex i nějaký ten doják (dojáky já ráda) A jak to vše skončí? Bohužel to ani já prozatím nevím...

Víkend se sestřičkou na kolotočích

8. srpna 2012 v 15:01 | Yvonne S. |  Diary
Po velmi dlouhé době jsem se rozhodla navštívit máti ve své (skoro)rodné vesničce, ale opravdu ne proto, že bych milovala svou maminku. Avšak svou malou skoro čtyřletou naprosto dokonalou sestřičku miluji aa zrovna byla pouť a já jí slíbila kolotoče. A krom toho, že jsem se přežrala cukroví (už bych něco s těmi svými sto kily měla něco dělat) se ségruš povedlo mě naprosto dokonale utahat tak, že jsem v neděli večer byla schopna jen skoupých odpovědí "Ano", "Ne" a "Hmmm", jak měl tu čest postřehnout tatík, když mi večer volal.

Ale zpátky k Elis, tedy sestře. Na to že má tři a něco je výjmečně inteligentní (po kom to asi má že O:-) ), nehorázně ukecená (zavřela jsem jí pusu snad na půl minuty, a to když jsem jí koupila zmrzlinu, která jí vzápětí kecla na zem) a aktivní. Jen co jsme prošli na prostranctví s autíčky, lodičky, skákacím hradem a autodromem, jen tak tak s jazykem až kdesi v prachu na zemi jsem jí stíhala. Lítala od jedné atrakce k druhé a volala na mě: "Ivíí sem půjdu a sem a sem." No prostě potěš pánbůh. Takže si vyhrála, já se po sto letech svezla na autodromu a vlezla s kamarádkou na lavici, která mi naprosto rozházela dokonalý účes, na kterém moje maličkost pracovala asi půl hodiny a dítě i dospělý byli happy... tedy alespoň do druhého dne, protože kolotoče se nacházeli i ve druhé vesnici, kde se sice o Elis postarali rodičové a já s ní šla jen na Vikingskou loď, která se jí taky strašně líbila a zuřila, když to končilo. Chápete to? Malé děcko a se smíchem si užívá docela velkou atrakci. Popravdě já nebyla jiná, v takových pěti letech jsem babču vytáhla na centrifugu (opravdu netuším jak se to píše a strýčka Googla nemám chuť použít), z čeho jsem byla naprosto nadšená a chtěla ještě jednou, bohužel babi z toho byla ještě týden nemocná.
Elis, no není úžasná?:)

A ty její hlášky:D.

Elis:"Měli jsme kohouta... ale on moc skákal po slepicích, proto jsme ho museli zabít víš?"

Já: "Eliško netahej ty králíky!"
Elis: "Proč? Stejně je taťka zabije."

Elis: "Máme koťátka! Kočka se kamarádila s kocourem a on jí řekl jak na to."

_Nebo, když jí řeknete, aby netahala koťata v tašce a ona řekne: "Ale já musím! Oni chtějí spinkat a v tašce je tma!"

Prostě skoro každou její větu doprovází výbuch smíchu okolo sedících dospělých. Doufám, že taková zůstane navždy:), malá a roztomilá